Jiří Pinkas
DOBRODRUŽSTVÍ S VIOLOU
Psal se rok 1859 a v jedné pražské houslařské dílně pod rukama Ferdinanda Augusta Homolky vznikl nástroj, který významně ovlivnil cestu mým hudebním životem. O 141 let později jsem začal studovat hru na housle na pražské Akademii múzických umění a dozvěděl jsem se o jedné velice zajímavé viole, která odpočívá ve skříni školního archivu a čeká na někoho, kdo se chopí svazku koňských žíní a pomůže jí ožít.
V období, kdy jsem sbíral odvahu k námluvám s touto violou, ke mně přišli členové Bennewitzova kvarteta s tím, že hledají někoho, kdo by měl chuť se starat o třetí řádek kvartetní partitury. Tento moment rozhodl. Stal jsem se violistou Bennewitzova kvarteta. Začátky však byly těžší, než jsem předpokládal. Hlavní problém vyvstal hned na začátku již zmiňovaného třetího řádku – byl tam totiž violový klíč… Po třech týdnech po sňatku s Bennewitzovým kvartetem jsme na letních mistrovských kurzech v Rakousku vyhráli soutěž o cenu Bély Bartóka. Kdyby se někdo z porotců dozvěděl, že jsem neuměl violový klíč, a tudíž jsem celý svůj violový part krkolomně transponoval, asi by se dobře bavil.
Tehdy pro mě tímto zážitkem dobrodružství kvartetní hry teprve začalo. Homolkova viola mě rozhodně vyslala tím správným směrem a od skončení mých studií na Akademii na ni s nostalgií vzpomínám. Teď znovu čeká ve skříni školního archivu na dalšího dobrodruha.
