Jiří Pinkas
DOBRODRUŽSTVÍ I.
Psal se rok 1859 a v jedné pražské houslařské dílně pod rukama Ferdinanda Augusta Homolky vznikl nástroj, který významně ovlivnil cestu mým hudebním životem. O 141 let později jsem začal studovat hru na housle na pražské Akademii múzických umění a dozvěděl jsem se o jedné velice zajímavé viole, která odpočívá ve skříni školního archivu a čeká na někoho, kdo se chopí svazku koňských žíní a pomůže jí ožít.
V období, kdy jsem sbíral odvahu k námluvám s touto violou, ke mně přišli členové Bennewitzova kvarteta s tím, že hledají někoho, kdo by měl chuť se starat o třetí řádek kvartetní partitury. Tento moment rozhodl. Stal jsem se violistou Bennewitzova kvarteta. Začátky však byly těžší, než jsem předpokládal. Hlavní problém vyvstal hned na začátku již zmiňovaného třetího řádku – byl tam totiž violový klíč… Po třech týdnech po sňatku s Bennewitzovým kvartetem jsme na letních mistrovských kurzech v Rakousku vyhráli soutěž o cenu Bély Bartóka. Kdyby se někdo z porotců dozvěděl, že jsem neuměl violový klíč, a tudíž jsem celý svůj violový part krkolomně transponoval, asi by se dobře bavil.
Tehdy pro mě tímto zážitkem dobrodružství kvartetní hry teprve začalo. Homolkova viola mě rozhodně vyslala tím správným směrem a od skončení mých studií na Akademii na ni s nostalgií vzpomínám. Teď znovu čeká ve skříni školního archivu na dalšího dobrodruha.
DOBRODRUŽSTVÍ II.
Madrid. Píše se rok 2004 a kolem bytu, kde právě s Bennewitzovým kvartetem bydlíme, začínají brzy po setmění létat velmi neobyčejné okřídlené myši. Jejich zvyk, neslyšně lyžovat noční oblohou, žvýkat a polykat pomocí pysků a jazyku okolní hmyz, je vymýtitelný snad ještě obtížněji než pýr. Jistě nepohrdnou ani hmyzem s ochmýřenými či lysými lýtky, hubenými jak vyžle, která jsou potřísněna pylem z byliny usychajícího pelyňku, hořkého jak jejich osud plný povyku a vzlykotu způsobující slzy plné smutného třpytu. Naopak dobytek (třeba býk) nebo kobyla, klopýtající pro své nemocné kopyto, či sysel, vydra, slepýš, sýček, hlemýžď, výr nebo sýkora si mohou výskat radostí, protože jsou pro ně jako potrava příliš velcí. Jedině, že by je rozkrájeli, nasypali do pytlů, ty převázali lýkovými provazy a smýkali by s nimi do svých příbytků, přičemž by jistě mnoho klopýtali. Jenže to by nebyl jediný problém - tolik syrového masa by se nepochybně brzičko zkazilo a začalo by smrdět jako 10 let starý zkažený sýr či 23 let nemytý tchoř. Museli by tedy rozdmýchat oheň, za sychravého počasí do něj přiložit třeba i kus nábytku a ulovená zvířata pořádně v té ohnivé výhni propéct. Z výše uvedených úvah, myslím, naprosto jasně plyne závěr, že synům a dcerám dnešního hmyzu se na lepší časy neblýská. Ale možná se mýlím. Snad že by byl hmyz natolik bystrý, že by se nachomýtal třeba v Litomyšli, Ruzyni, či Přibyslavi, kde by začal obývat nějaký plyšem vypolstrovaný, uzamykatelný mlýn, kam by na ně ti noční vrazi nemohli. Zatím ale hmyzu nezbývá než syčet zlostí a výt bolestí. Nikdo mu nezačne říkat "Vy Hmyze" a jeho trpký osud bude i nadále sám sebe nazývat "My Hmyzovrazi", nepřestane se pyšně pýřit a čepýřit, bude se i nadále přesycovat a plýtvat nebohým hmyzem a nezačne pykat za všechny ty napáchané vraždy a zpytovat své svědomí.
DOBRODRUŽSTVÍ III.
Moje manželka Kateřina a můj cellista Štěpán
Menu
Novinky e-mailem
Rádi byste věděli o našich koncertech a nahrávkách ? Zapište se k odebírání novinek:
