Štěpán Doležal
"Ohýbám svůj hřbet jen nad svým violoncellem.
Umění bez lidskosti není ničím"
Pablo Casals
Hudba jako samozřejmost
V naší rodině byly a jsou hudba a muzicírování naprostou samozřejmostí. Všichni se hudbou nějakým způsobem zabývají. Vyrůstal jsem na lidových písničkách, hrál v cimbálové kapele a taky tancoval. Díky tomu, že můj tatínek byl cellista v amatérském kvartetu, měl jsem možnost seznámit se s touto hudební disciplínou již v útlém dětství a od té doby mě komorní hudba provází na každém kroku. Hra v klavírním triu, smyčcovém kvartetu či v komorním orchestru mi vždy byla nejbližší. Nakonec se kvartetní hra stala mým povoláním, cesta to však byla dlouhá...
Těžký život cellisty
Mám tři sourozence. První dva bratři hrají na housle, sestra na klavír a pro mě rodiče – po neúspěšném pokusu naučit mě držet housle a kloudně bušit do klavíru - vybrali violoncello. Rozhodně si nepamatuju, že bych si tehdy tento nástroj zvolil sám. Ačkoli je to krásný nástroj, svým zvukem podobný lidskému hlasu, je s ním také dost potíží. Jen si představte cestování na dovolenou malým osobním vozem, kdy milé cello trůní na předním sedadle a zbytek rodiny se tísní vzadu. Nebo když jsem jako student létával letadlem za polovic, zatímco pro cello jsem musel pořídit letenku v plné ceně. Pokud máte malé dítě a potřebujete doma cvičit, musíte být neustále ve střehu....Takový houslista má svůj nástroj v bezpečné vzdálenosti nad zemí, ale já?
Musím však zdůraznit, že přes všechny nesnáze máme, my cellisté, své "nádobíčko" velmi rádi a jsme na ně patřičně hrdí. A koneckonců bylo to právě violoncello, které mě přivedlo do Prahy k Bennewitzově kvartetu a mé drahé ženě Lucii.
Menu
Novinky e-mailem
Rádi byste věděli o našich koncertech a nahrávkách ? Zapište se k odebírání novinek:
