Bennewitzovo kvarteto

Štěpán Ježek

V kvartetu jako v manželství

Myslím, že kvartet je to nejlepší, co mě mohlo potkat. Je to nesmírně zvláštní a zajímavá směsice individuálního a kolektivního života. Každý jsme tu sám za sebe, a přitom tvoříme jedno těleso. Znamená to neustálé hledání rovnováhy mezi vlastní představou a „zájmem“ celku. Ostatně je to jako v manželství, prostě je potřeba dělat kompromisy...

Jenže podle mě je kompromis tím nejlepším způsobem, jak umění nebo manželství totálně zničit. Kompromis totiž ze své podstaty přináší průměrnost – šeď. A je jasné, že šedý život nebo šedé umění si nikdo nepřeje.

Porozumění bez kompromisů

Naštěstí se moje manželství na kompromisech nezakládá. Upřednostňujeme něco, co bych nazval spíš porozuměním, a to se od kompromisu zásadně odlišuje. Ponechává totiž člověku svobodu, která je základní podmínkou životního štěstí. V umění je to stejné – skuteční umělci byli a jsou lidé vnitřně svobodní a nespoutaní a jejich výtvory se pravidlem kompromisu rozhodně neřídí. Z toho ostatně pramení tak častý neúspěch a nepochopení výjimečných osobností jejich současníky – příliš vybočují.

Jak to u nás vypadá

V kvartetu je ovšem celá věc složitější než v manželství. Předně v manželství jsme dva a dohodnout se ve dvou je nepoměrně snazší než ve čtyřech. A pak, s mou ženou jsme se sblížili prostě na základě osobní sympatie. Rozumíme si. Jenže kvarteto je profesionální uskupení. Samozřejmě spolu potřebujeme dobře vycházet, ale nadto si musíme rozumět ve věcech hudebních.

Takže otázka zní, jak vytvořit ze čtyř různých lidí a čtyř odlišných hudebních vizí jeden harmonický celek, a vyhnout se přitom polovičatosti kompromisu. Řekl bych, že univerzální odpověď prostě neexistuje. Mohu jen říct, že největší radost a uspokojení při práci pociťuji ve chvíli, kdy se všichni čtyři vnitřně zapojíme do společného tvoření a každý v té chvíli předkládá to nejlepší, co v něm je. Jsou to úžasné momenty. Neustálá vzájemná kritika, která je někdy tak nepříjemná a ubíjející, se promění z něčeho omezujícího v obrovskou hnací sílu, která nás tlačí dopředu. Je zvláštní, jak v takové chvíli čas letí. Čtyřhodinová zkouška je rázem pryč a člověk na jejím konci cítí víc svěžesti a elánu než na začátku.

Umět kritiku rozdávat i přijímat

Kromě toho, že mě tedy kvartet baví, protože se v něm můžu coby hudebník báječně realizovat, je to také životní škola. Umět kritiku rozdávat i přijímat; být schopen přesně popsat všechny svoje představy, ale vycítit, co je lépe nechat beze slov; přinášet individuální schopnosti a názory, ale sdílet uměleckou intimitu – v tomhle všem a samozřejmě ještě ve spoustě dalších věcí se musím neustále zdokonalovat. Je jasné, že když jsem v kvartetu začínal, neměl jsem o většině z toho ponětí. A stejně tak je jasné, že si za pár let zase uvědomím víc, než kolik chápu teď. Takže je možné, že jste poslední, kdo si tenhle text čte, protože se ho možná právě chystám smazat a napíšu sem něco docela jiného.

Štěpán Ježek začal hrát na housle v pěti letech. Vystudoval konzervatoř a AMU, kde se spolužáky založil Bennewitzovo kvarteto. Několik let učil na International School of Music and Fine Arts v Praze. Se ženou Silvií příležitostně vystupuje na festivalech soudobé hudby, kde již premiéroval několik skladeb své matky Olgy Ježkové.

Rád hraje fotbal a šachy, čte knížky o astronomii a ve volném čase se amatérsky zabývá fotografií. Nejčastějším námětem jeho snímků je manželka Silvie a syn Jakub.